„Už máš ta portfolia oslovených fotografů,“ ptám se takhle jednou decorstylistky Blanky. Rodí se mi v hlavě malý, ale dost napínavý projekt. Zase o jídle. O chuti. Náladě. Příběhu. Barevný, sytý. Možná trochu jiný a jednoduchý zároveň. Chci najít fotografa, který se nadchne. Blanka mi na svůj vlastní popud pomáhá...
„Kako, tak já to vyfotím,“ vyhrkne ze sebe najednou. Rudá
jak rak.
„A ty máš foťák?“
„Ne, proč?“
„Tak to tě okamžitě beru!“
„Tak to tě okamžitě beru!“
Nejbizarnější spolupráce jsou vlastně ty nejpřirozenější. Chci říct: pro mě je vždycky nejlepší poslouchat svojí intuici! Když to neudělám nebo ji ignoruju, nedopadá to dobře. Naopak, pokud se mi podaří vypudit všechny pravdy světa i dobře míněné rady a poslechnu jen sama sebe, je to to nejlepší. To ONO. Já.
Tyhle vnitřní hlasy jsme měly jako děti silně vyvinuté a
celou dospělost je potlačujeme nebo systematicky válcujeme. Je dobrý, je v sobě zase
najít. Trochu kvůli nim zariskovat.
Vnímáme
jedna druhou a těšíme se. Kreslím layouty, plánuju, měníme věci za pochodu, vymýšlím decor i
food styling, vařím a Blanka fotí. Náramně, musím říct. Není to jen její splněný sen, fotku tři roky
studovala. A ano, je asi hodně
lepších (ve smyslu zkušenějších)
fotografů, těch nejlepších na jídlo pouhá hrstka, ale tohle není o dokonalosti.
Jde mi o cit pro měkkost, světlo, náladu, nadšení. O to nebát se, hrát si a
vytvářet svůj vlastní rukopis. A tady má Blanka na rozdávání. Rozumí tomu, jak přemýšlím.
Zariskovala jsem. Ale risk je zisk. Stoprocentně.
Moje intuice o
tomhle projektu nikdy nepochybovala. A celé to píšu hlavně proto, že se děsně těším, až vám budu moct říct VO CO DE. O co jde.
