Narodila jsem se 15. prosince 1975 v Praze. Byla prý třeskutá zima. Moje maminka jela do podolské porodnice parníkem. Nejspíš to byla převozníkova loďka, ale parník zní líp. Já od té doby miluju vodu, zimu a Prahu.
Do vínku mi sudičky daly taky hodně energie a smíchu, smysl pro drama i přehánění, schopnost zveličování, vymýšlení a splétání příběhů, určitě chtěly, abych ve všem viděla nějaké znamení, abych chtěla být všude a nikde, přidaly důvěřivost, netrpělivost, snad i laskavost, schopnost naslouchat a velké srdce. To mi občas puká. Zapomněly na diplomacii a takt. To se o mně ví.
Praha mi k srdci přirostla opravdu hodně a vím, že bez ní být nemůžu. Ovšem ruku v ruce s tím strašně ráda cestuju, abych se mohla vrátit. Tam v těch cizích krajích si to hodně užívám a hluboko do paměti si vrývám každý okamžik. Šťastná jsem všude, kde mám svoji rodinu.
Voda z Vltavy a pak hned moře. Když se ve vlnách odráží světlo, cítím v sobě napětí. Je-li to slunce nebo měsíc, těžko se mi dýchá. Jsem dojatá. Moře jako by bylo mým druhým domovem.
Zima je mi paradoxně pořád, ruce a nohy mám ledové ať jsem kde jsem, ale když je za okny počasí, že by psa nevyhnal, musím jít ven. Vždyť jsem se právě narodila! Na jaře cítím zvláštní smutek a všechno to pučení, štěbetání, křikot a jásot nemám ráda. Léto a podzim si ale užívám stejně jako zimu.
Slova. Když můžu psát, je mi dobře. Ale upřímně: trochu se peru s leností a někdy je to rovnou prohra. Že se budu psaním živit, bylo ale také jasné hned. Chvíli jsem ovšem vzdorovala. Naposledy maturitou z chemie a biologie a přesvědčením, že ze mě bude toxikolog. Ve skutečnosti jsem věděla, že oba předměty mě na maturitním vysvědčení zajistí jedničku (což se taky stalo) a budu mít na „Keplerce“ krásný čtvrťák. Z VŠCHT mě logicky vyhodit museli a já se ponořila do žurnalistiky (MF DNES, iDNES, Apetit).
Od základu pak všechno v mém životě změnil můj muž a moje děti. Nejsme moc normální rodina, ale jedno poznávací znamení máme: šíleně rádi jíme a o jídle se bavíme. Logicky se na nás nabalují lidi stejného ražení. Já pro ně, naše přátele a kamarády, moc ráda vařím, hostím je a pravda, ráda sklízím i komplimenty.
Někdy bych si přála víc klidu a méně emocí, ale možná je to přání jen tak naoko. Protože věci se dějí, jak mají.
Karolina Konečná
Karolina Konečná
