Kam zajela ta
slanina, co jsem před sekundou dala na polévku? Vy jste jí někdo snědl? A jak
se tam proboha udrží ricotta? Začátky focení Kuchařky z ostrova byly plné groteskních
situací. Hodně jsem se nasmáli – přesněji řečeno, Blanka i Marek se dusili
smíchy - a já se párkrát pořádně zapotila. Dvakrát jsem na place i brečela.
Poprvé, když můj muž snědl sardské opečené brambory, které jsem teprve měli
fotit, a já je – kolečko po kolečku – 20 minut opékala. Podruhé, když jsem vyrobila
dokonalý karamel. Ztuhla v něm vařečka i nůž.
Na to, jak na
konci každého dne vypadala moje kuchyň, nechci ani vzpomínat. Megabinec to
nevystihuje ani zpola. Klaním se každému kuchaři, co je denně od rána na nohou,
protože jestli jsem o něčem večer snila, bylo to sednout si. A civět. Tupě
zírat. Neládovat další myčku, hlavně neládovat další myčku, nedrhnou
připáleniny a neodlepovat čokoládu ze všech stěn tousteru. To jste ho proboha
někdo nemohl dát pryč?????
Chci říct, byla
to nádhera! A byla to velká výzva! Neznala jsem všemožné triky ani
fígle, zoufale mi chyběla pinzeta, miniaturní stěrka a zlodějské prstíky. Přede mnou bylo 105 receptů a vzkaz: „Holčičko, tak to nepokaz.“ Ale:
byla to moje kuchařka, můj čas, energie i láska. A navíc, jak podotkl fotograf Marek, konečně vyplula na povrch i moje obsese komponovat na
talíře bylinné zahrádky. Mám je ráda, jsou krásné. Lísteček vedle lístečku, snítka ladně pohozená, lístky
myrty dotvářející girlandu na talíři, větvička rozmarýnu nečekaně do půli otrhaná,
bazalka mezi zastřenými vejci, máta jako letící ptáčci, tymiánová cesta, zcela
náhodná kompozice šalvěje, lehce ohořelé bobkové listy...
Ráda si listuju kuchařkou a dívám se, co
všechno mi prošlo. Vrcholem jsou pak dva sotva vyrostlé bazalkové lístky vedle
plněných lilků od Assuntiny. Anebo snad petrželková zahrádka v houbovém
ragú? Vlastně ne, nejlepší jsou voňavé
orebice na horší časy!
Ale teď vážně: nejsem
ani profesionální kuchařka a už vůbec ne foodstylista. Ale to, co bylo na
začátku mým hendikepem, se na konci ukázalo předností. Snad jsem vytvořila svůj rukopis. Nesvazoval mě žádný
stereotyp práce, žádná dannost, navyklost, naučené a vyžadované postupy. Neznám
je, neumím. Chtěla jsem jídla vidět opravdově, skutečně a přitom krásně. Ne
dokonale, ale tak, aby voněla z fotky, z papíru. Někdy stačilo
ponechat jejich obyčejnost, jindy dodat výjimečnost, třeba bramborové kaši nebo
kaštanové pěně. Úžasná a absolutní byla jen v obří váze z IKEA. Nebála jsem se, protože jsem nevěděla čeho.
Byla to zábava,
hra a spousta dřiny.
A nakonec mi
taky došlo, že máslo na rizotu rozpustí jedině fén a slaninu na hladině udrží brambora ležící těsně pod hladinou :-))).
Foto: Marek Bartoš (ty krásné), já (ty na iPhone:-))
Žádné komentáře:
Okomentovat