Tys tam dala šafrán? Tak to nejim, on děsně smrdí. Jako ryby! Ema je ve svých chuťově-pozorovacích rozhodnutí nekompromisní. Hugo s ní drží basu a jedno z nejdražších koření světa (ne-li nejdražší) je rozhodně nedonutí, aby si z něho sedli na p... nebo, aby mu dali šanci. To už vůbec ne. Naposledy šafrán i mě prokleli, když jsem ho spolu s vločkovou solí nadrobila na jejich oblíbené máslové matcha sušenky...Neznabozi.
Já šafrán miluju. Nebo spíš, hodně mě fascinuje. Svojí neuvěřitelně červenou, respektive purpurověhnědou barvou, která dokáže i obyčejné rizoto krásně zabarvit. Zvláštní vůní. Tvarem. Ručním sběrem. Chuchvalci, ve kterých se sdružuje v mojí malé skleněné dóze se šroubovacím uzávěrem. A přiznávám, do mojí kuchyně ho zavála až Sardinie, na jejíchž stráních roste divoce. Grazie mille!
Koblihy s čnělkou
Šafrán, to jsou sušené čnělky (někdy se jim nesprávně říká blizny) z květů šafránu setého. Sklízí se odštípnutím od středu květu a doposud (díkybohu) neexistuje žádný stroj, který by sběr usnadnil. Navíc, přes 100 000 čnělek váží pouhý kilogram. Dva dobré důvody jeho vysoké ceny.
Ostatně, lehce se mi zatmí před očima pokaždé, když ho kupuju. Ale šafrán prostě stojí za to! Dávám ho na hráškovou fritattu, do cizrnové polévky nebo guláše i do sardského rizota. Patří do těsta na koblihy. Pěkně tučné mléko naliju do hrnce, přidám pár nitek šafránu a přivedu těsně pod bod varu. Pak odstavím z plotny a nechám zchladnout na pokojovou teplotu. Z mléka se pomalu stává cosi nadpozemského. Poté do něj nadrobím droží a cukr a nechám pár minut stát. Ve velké míse smíchám mouku a sůl, přidám pomerančovou šťávu, napěněné droždí v mléce, vejce, grappu a nastrouhanou uvařenou bramboru. Udělám neskutečně voňavé těsto a nechám ho nakynout. Pak už jen smažím koblihy a směju se, jak se s nimi ti dva odpůrci šafránu ládují. Velké chutě prostě dělají malé čnělky:-))))).
Vůbec nejraději přidávám šafrán do těsta na malloreddus - nejtypičtější sardské těstoviny tvarem připomínající noky. Nechávám totiž šafrán rozpouštět ve vlažné vodě a nemůžu se nabažit toho pohledu.
Na Sardinii dělají šafránové malloreddus jen v neděli, já pokaždé. Ale pravda, vždycky na ně padne volba poslední den v týdnu. Nejvíc jsme si je oblíbili s jehněčím ragú (uprostřed), alla Campidanese (vpravo) nebo se sýrovo-šafránovou omáčkou (vlevo). Ano, v ten moment mají děti trofie s pestem.
Foto: Marek Bartoš
Žádné komentáře:
Okomentovat